Oakeshott, Michael Joseph (1901-) Britský politický filosof. Roku 1923 ukončil studium na universitě v Cambridgi a o dva roky později získal stipendium na Gonville and Caius College. Roku 1951 byl jmenován profesorem na katedře politologie na Londýnské ekonomické škole, kde působil až do svého odchodu na odpočinek v roce 1968.
Ve svém prvním významném filosofickém díle Zku.venost a její mody (Experience and its Modes, 1933) se Oakeshott pustil do výkladu určujících charakteristik odlišných forem chápání lidské zkušenosti. Zkušenost je podle něj jednotným celkem a myšlení a vnější svět - subjekt a objekt - jsou jeho jednostrannými abstrakcemi. Veškeré snahy jí porozumět spadají do jedné ze dvou kategorií. Chápou ji buď z určitého stanoviska nebo "jako celek" a "pro ni samu".
Každé stanovisko se samou svou podstatou zakládá na jistých předpokladech a domněnkách, které nezpochybňuje ani zpochybnit nemůže. Z totality zkušenosti abstrahuje relevantní stránky a nabízí její homogenní, svrchované a soběstačné vysvětlení. Oakeshott rozlišuje tři taková stanoviska či "mody", a to praxi, vědu a historii, k nimž později přidal ještě poesii. Praktické stanovisko nahlíží zkušenost sub specie voluntatis (z hlediska vůle). Předpokládá samostatné, jedinečné a soběstačné jedince chtějící uspokojit své rozmanité tužby a chápe totalitu zkušenosti v pojmech jako já, ten druhý, změna, touha, dobré, špatné, mít něco udělat, rozkoš a bolest. Historie zaznamenává totalitu zkušenosti sub ~pecie praeteritorum (z hlediska minulosti) a věda sub specie quantitatis (z hlediska kvantity).
Filosofie se na rozdíl od těchto modů snaží poskytnout nepodmíněnou a neabstrahovanou zkušenost. Vyhýbá se dílčím stanůviskÚm a předpokladům. Oakeshott tvrdí, že filosofie je mezi všemi intelektuálními zkoumáními jedinečná, protože je radikální, sebevědomá a přísně sebekritická. Její nejpříznačnější charakteristikou je stálá a neústupná kritika předpokladÚ jednotlivých modů zkušenosti i svých vlastních.
Ve Zku.venosti a jejích modech Oakeshott o podstatě politiky a politické filosofii mnoho neřekl. Tomu se začal věnovat až o několik let později, například v Úvodu k Hobbesovu Leviathanu (1946), v několika časopiseckých statích v Politica a Cambridge lournal a ve své inaugurační přednášce (1951). Některá z těchto pojednání byla později sebrána a vyšla v jeho knize Racionalismus v politice a jiné eseje (Rationalism in Politics and other essays, 1962). V tomto období Oakeshott pojímal politickou filosofii' jako objasnění "přirozenosti a pozemského osudu člověka", kritické zkoumání současné civilizace i pojmovou analýzu. Pokud jde o POLITIKU, chápal ji jako aktivitu zaměřenou na periodicky prosvítající inkoherenci v "zároveň koherentním i nekoherentním" modelu mechanismů, panujících v určitém společenství. Nespočívá a nemilže spočívat v každodenním rozhodování co a jak dělat, jak si to představují empiristé, ani v uskutečňování nějakých abstraktních principÚ, idejí či doktrin, což zastávají ra~ionalisté, ale ve sledování náznaků již existujících tradic chování. Oakeshott tvrdí, že empiristé i racionalisté naprosto mylně chápou podstatu času a pozqání - dvou ústředních rozměrů politického života. Pro jedny je čas řadou nespojitých momentů, pro druhé je neskutečný, pro první je poznání balíkem informací, a pro ty druhé souhrnem nadčasových obecných pravd. Nikdo z nich neoceňuje životní důležitost tradice v tom, jak společenství Ýnimá čas a historickou kontinuitu, a neuvědomuje si, že právě tradice poskytuje praktické a konkrétní poznání, které je nezbytné pro řízení společenských záležitostí. Nejsystematičtější formulace své politické filosofie nám Oakeshott podává v díle O lidském chování (On Human Conduct, 1975). Jeho poslední kniha O historii a jiné eseje (On History and other essays, 1983) obsahuje jen jediný esej o politice, který již na původní koncepci nic nemění. O lidském chování je složitá kniha, napsaná způsobem užívajícím pojmů klasické latiny k vyjádření moderních idejí. Oakeshott zastává názor, že politická či - jak ji nyní raději nazývá - občanská hlosofie chce analyzovat ideální povahu a předpoklady lidského chování obecně a občanské společnosti konkrétně. Každá lidská společnost je podle něj strukturovaná praxí. Ta je buď kalkulující, anebo morální.
První druh prax~ slouží důležitému společnému účelu, kdežto morální praxe je svojí podstatou neinstrumentální. Existují tedy dva "kategoricky odlišné způsoby" utváření lidských společností. Kalkulující či "účelová" společnost se sjednocuje na základě společného účelu, morální na základě uznávání autority obecné praxe.
Občanská společnost není podle Oakeshotta účelovou, ale morální společností, tvořenou zvyklostmi, které sestávají výhradně z různých typů navzájem závislých pravidel a jež nazývá respublica. Píše, že "cives k sobě navzájem váže a občanskou společnost utváří uznání autority, kterou má respublica, a souhlas se závazností jejích podmínek" (s. 149). Ze všech pravidel, z nichž se konstituuje respublica, je pro občanskou společnost charakteristický lex, který zakládá normy chování a vyžaduje po cives, aby se s nimi ztotožnili. Lex je morálně závazný, protože je utvářen oprávněnými 'lpsobami v souladu se zavedenými postupy. Aby se mu dostalo odpovídající podpory, potřebuje občanská společnost vládu, která rozhoduje a vykonává správu prostřednictvím "vládního aparátu". Přestože jsou pravidla, jimiž je respublica utvářena, díky své autoritativní povaze závazná, lze zkoumat, zda jsou vhodná a žádoucí. Tuto činnost pak Oakeshott nazývá politikou. V politice je respublica přijímána jako autorita a kritice podléhají pouze její jednotlivá pravidla. Politické diskuse jsou vedeny zvažováním bonum civile, toho, co je občansky spravedlivé a žádoucí a co lze pod hrozbou občanského trestu po cives požadovat. Vylučuje takové cíle, jako je hledání dokonalé společnosti a zlepšování údělu lidstva (protože občanská společnost není společností účelovou) či distribuční spravedlnost (protože občanská vláda nic nevlastní a "nemá co rozdělovat"). Oakeshott si očividně nemyslí, že formální distribuce práva povinností může ve skutečnosti znamenat reálné rozdělení moci, příležitostí a majetku.
Oakeshott se domnívá, že ačkoli občanská společnost může být jen morální a nikoli účelová, moderní evropské státy skoro od samého počátku v sobě skrývají obousměrné tendence. V různých státech a v různých historických obdobích získala jedna z nich rozhodující vliv, ale druhá nikdy zcela nechyběla. Podle jeho názoru poskytuje konflikt mezi nimi vhodnější klíč k pochopení moderního státu než konvenční ideologické nálepky jako pravicový a levicový či svobodné podnikání a kolektivismus. Dostatečně ovšem nevysvětluje, jak tak radikálně rozporné tendence vznikají, jak mohou koexistovat a dokonce dosáhnout funkčního kompromisu. BCP

odkazy
Oakeshott, M,: Experience and its Modes. Cambridge: Cambridge University Press, 1933.
-' Rationalism in Politics and other essays. Londýn: Methuen, 1962.
_: On Human Conduct. Oxford: Claredon Press, 1975.
literatura
Grant, RAD.: Michael Oakeshott, přel. Z. Merta. V: Konzervativní myslitelé. Brno: CDK, 1994.
Greenleaf, W.H.: Oakeshotťs Philosophical Politics. Londýn: Longman, 1965.
Parekh, B.: Conteporary Political Thinker~'. Oxford: Martin Robertson, 1982.